27. 10. 2026.
Noc, kdy vládní většina umlčela opozici i nezávislá média
VSobota 24. října, 4:36 ráno. Sál Poslanecké sněmovny je plný únavy, ale především neuvěřitelné arogance moci. Měla jsem v ruce připravený projev. Projev o svobodě slova, o historii, o našich regionech a o budoucnosti nezávislých médií. Nikdy jsem ho ale nepřednesla. Nedostala jsem se na řadu. Vládní koalice mě, stejně jako 65 dalších řádně přihlášených poslanců, prostě a jednoduše umlčela.
To, čeho jsme byli v těchto brzkých ranních hodinách svědky, se zapíše do historie českého parlamentarismu mimořádně temným písmem. Nejde totiž jen o samotný obsah toho škodlivého zákona, ale i o to, jakou silovou formou ho vládní koalice prohlasovala.
Vláda předvedla něco, co popírá základní principy demokratické debaty. Silou si odhlasovali pevný čas hlasování. Neumožnili nám vybrat si pauzy na poradu klubů, což je přitom naprosto běžná a respektovaná parlamentní zvyklost. Vládní většina nám zkrátka vypnula mikrofony. A v tuto absurdní hodinu, kdy většina republiky tvrdě spí, protlačila novelu, jejímž jediným cílem je připoutat veřejnoprávní média na finanční obojek státu.
Abychom ale plně pochopili, co vládní koalice tímto nočním hlasováním vlastně boří, musíme se podívat do historie.
Dědictví nesvobody, které nechceme zpět
Patřím ke generaci, která totalitu, nesvobodu a státní cenzuru na vlastní kůži nezažila. Narodili jsme se a vyrůstali už ve svobodném světě. Berme to jako obrovské privilegium. Ale to, že jsme to na vlastní kůži nezažili, neznamená, že o tom nic nevíme. Od našich rodičů, prarodičů a z učebnic dějepisu moc dobře víme, jak to vypadá, když média patří státu.
Před rokem 1989 byla Československá televize a Československý rozhlas stoprocentně financovány státem a komunistickou stranou. Zprávy nebyly odrazem reality, ale tím, co schválil ústřední výbor. Pokud se stalo něco, co se tehdejšímu režimu nehodilo, státní média mlčela nebo lhala. Lidé museli po nocích tajně ladit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky přes praskot státních rušiček. Média nesloužila veřejnosti, sloužila jako hlásná trouba propagandy.
Listopad 1989 přinesl zlom a jedním z hlavních hesel revoluce byla právě pravda a svoboda slova. Na základě této hrozivé dějinné zkušenosti se tehdejší politická reprezentace počátkem 90. let rozhodla, že média už nikdy nesmí patřit státu. Žádná vláda nesmí mít monopol na pravdu. Vznikl model mediální veřejné služby a koncesionářské poplatky se staly neprostupnou zdí, která odděluje politiky od novinářů.
Zbouráním této zdi a přesunem financování přímo na státní rozpočet ztrácí občané kontrolu. O chodu televize a rozhlasu už nebude rozhodovat zákon, ale ministr financí. Vláda získá nástroj pro nepřímý nátlak.A mezi novináři začne nevyhnutelně fungovat to nejobludnější dědictví nesvobody – autocenzura.
Generace Z spojuje síly napříč stranami
S tímto bezprecedentním pošlapáním demokratických pravidel naštěstí nesouhlasím sama. Společně s dalšími mladými poslanci a poslankyněmi – zástupci Generace Z v této Sněmovně – jsme vydali silné prohlášení na obranu veřejnoprávních médií.
Jsem nesmírně hrdá na to, že ač jsme z různých stran a o mnohé politické otázky se dokážeme na výborech tvrdě hádat, v této fundamentální věci jsme se dokázali spojit. V našem společném prohlášení jsme jasně deklarovali, že nezávislá média neslouží vládě ani opozici, ale výhradně veřejnosti. Jako nastupující politická generace odmítáme jen pasivně přihlížet, jak se pod záminkou změny financování a za použití nedemokratických parlamentních kliček v půl páté ráno plíživě oslabuje nezávislost těch nejklíčovějších institucí.
Zavázali jsme se, že budeme veřejnoprávní média a jejich stabilitu aktivně hájit bez ohledu na to, jaký stranický dres zrovna oblékáme. Nechceme jen sobecky konzumovat svobody, které tu v minulosti v potu tváře vybudovali lidé před námi. Chceme je převzít, chránit a předat dál.
Vládní koalice nám dnes možná vypnula mikrofony a znemožnila nám mluvit v sále. Tím nás ale rozhodně neumlčela. Náš boj za demokracii a nezávislá média teprve začíná.
Zdena Kašparová