12. 8. 2026.
Kočky neznají hranice obcí. Stát musí místo přehazování odpovědnosti zavést plošné kastrace a čipování
Problematika toulavých a opuštěných zvířat, zejména pak nekontrolovaně se množících koček, představuje v České republice dlouhodobý a zanedbávaný problém. Přeplněné útulky, vyčerpané dobrovolnické spolky a zbytečné utrpení zvířat bez domova si proto logicky žádají jasný legislativní zásah. Tuto ambici v sobě nese aktuálně projednávaný sněmovní tisk 174, který usiluje o úpravu pravidel pro péči o opuštěná zvířata a nabízí cesty k regulaci jejich počtu. Ačkoliv tento záměr vypadá na papíře jako krok správným směrem, při bližším pohledu se bohužel ukazuje, že stát se opět snaží přehodit horký brambor na někoho jiného. Konkrétně role obcí je v návrhu uchopena naprosto neohrabaně a místo koncepčního řešení se samosprávám přidává jen další zátěž bez reálných nástrojů.
Vztáhnout problematiku toulavých zvířat a kastrací primárně na bedra obcí s sebou totiž přináší celou řadu úskalí. Samosprávy, zejména ty menší, často bojují s napjatými rozpočty a chybí jim kapacity i odborné know-how k řešení welfare zvířat. Očekávat, že každý starosta vymyslí a zrealizuje vlastní funkční model regulace kočičí populace, je naivní. Navíc tento přístup naráží na prostou logiku věci – kočky neznají katastrální hranice. Snaha aktivnějších obcí tak nutně přijde vniveč, jakmile k nim začnou migrovat nekastrovaná zvířata ze sousedních vesnic, které problém ignorují.
Mnohem smysluplnější a efektivnější by proto bylo upustit od tohoto roztříštěného přenášení povinností na obce a místo toho zavést plošné a systematické kastrační programy. Stát by měl zaštítit a finančně podpořit centralizované programy typu odchyt-kastrace-vypuštění, které by obcím, veterinářům i spolkům poskytly jasnou metodiku a skutečně jim rozvázaly ruce. Pouze plošný a koordinovaný kastrační program totiž dokáže populaci toulavých koček snížit nenásilně a trvale.
K tomu se navíc váže další zásadní nedostatek současného přístupu, kterým je absence povinného čipování. Od roku 2020 máme sice povinně čipované psy, ale kočky zůstávají stále nepochopitelně opomíjeny. Bez plošného čipování je přitom jakýkoliv kastrační program vždy jen polovičatým řešením. Pokud se totiž toulá po obci zvíře, musí být jasně zjistitelné, zda jde o ferální kočku určenou ke kastraci a vypuštění, nebo zda má svého majitele. Čipování by nejen chránilo zodpovědné chovatele, kterým by se ztracená zvířata rychleji vracela domů, ale především by pomohlo dohledat a postihnout ty nezodpovědné, kteří nechávají své kočky volně množit nebo je vyhazují na ulici.
Sněmovní tisk 174 tak sice otevírá důležité téma péče o zvířata v nouzi, ale ustrnul na půli cesty. Skutečná ochrana zvířat vyžaduje odvahu přestat hasit lokální požáry přes rozpočty obcí a místo toho zavést komplexní, státem garantované řešení: plnohodnotné kastrační programy spojené s povinným čipováním koček.