Moje cesta ke komunální politice začala už krátce po vysoké škole. Pracovala jsem tehdy v Praze jako projektová manažerka a mými klienty byly obce a města. Pomáhala jsem jim připravovat projekty financované z evropských fondů a provázela je celým projektovým cyklem.

Díky tomu jsem poznala řadu starostů a měla možnost zblízka sledovat, co jejich práce obnáší. Viděla jsem, jak je náročná, někdy nevděčná a jak velké řemeslo vedení města vlastně je. Zároveň jsem ale viděla i její krásu – možnost být u toho, když se místo, ve kterém lidé žijí, postupně mění a rozvíjí.

Když jsem se v roce 2009 vrátila do rodné Jaroměře, rozhodla jsem se kandidovat do zastupitelstva. Měla jsem pocit, že zkušenosti s dotacemi a řízením projektů mohou být mému městu užitečné. V letech 2010–2014 jsem byla zastupitelkou a vedla kontrolní výbor. Právě tehdy mě na komunální politice začala bavit její neuvěřitelná všestrannost – člověk se stále musí učit nové věci, hledat souvislosti a získávat dostatek informací, aby mohl odpovědně rozhodovat.

V roce 2014 jsem se rozhodla nepokračovat. V té době pro mě bylo důležitější založit rodinu. Do komunální politiky jsem se vrátila až v tomto volebním období a od roku 2023 jsem členkou rady města.

Tahle zkušenost mi ukázala dvě věci. Zaprvé, že moje znalosti z oblasti veřejných zakázek, dotací a projektového řízení jsou pro práci města skutečně využitelné. A zadruhé, že čím více se člověk do fungování města ponoří, tím více vidí, jak zásadní roli má způsob jeho vedení.

Proto kandiduji na starostku.

Ne proto, že bych chtěla za každou cenu dělat jiná rozhodnutí než současné vedení. Chci především, aby rozhodnutí vznikala jiným způsobem – transparentněji, po širší diskusi, s větším využitím odbornosti pracovníků úřadu, zastupitelů i dalších lidí, kteří danému tématu rozumějí.

Nechci, aby první položená varianta byla automaticky tou jedinou, o které se jedná. Chci, abychom u důležitých rozhodnutí hledali možnosti, porovnávali je a dokázali vysvětlit, proč jsme nakonec zvolili právě jednu z nich.

A především chci, aby se Jaroměř nerozvíjela od jednoho jednotlivého rozhodnutí k druhému, ale podle jasně stanovených priorit a dlouhodobých plánů.

Tak totiž chápu práci starostky: ne jako člověka, který musí všechno vědět a o všem rozhodovat, ale jako člověka, který dokáže spojit lidi, využít jejich znalosti, vytvořit prostor pro otevřenou diskusi, a nakonec převzít odpovědnost za rozhodnutí a směr, kterým se město vydá.